still alive.

Čauko! 

Dlouho jsem na blog nic nenapsala. Moje původní blogovací plány jsou zjevně v čudeli… Mám ale v hlavě několik věcí, který už docela dlouho prožívám a promýšlím. Tak alespoň pár řádků dnes napíšu.

Trans aktivismus

Jojo. Aktivismus. Myslela jsem si, že budu dělat mnohem víc než dělám. Důvodů, proč jsem teď mnohem méně zapojená do aktivismu, než jsem původně plánovala je fakt hodně. Některé jsou více osobní, jiné tolik ne. Začala jsem mít mimo jiné pocit, že každý pitomý malý rozhovor (ať už ty co jsem dělala pro média, anebo pro studentky píšící diplomky o trans lidech) mě pomalu ubíjí. Nabila jsem dojmu, že v každém rozhovoru zastupuju komunitu a pevně danou identitu – každý takový rozhovor mě zase víc a víc utvrzoval v nějaké konkrétnosti, kterou moje identita musí mít, aby se mohla zaškatulkovat do snadných vět a frází pro média nebo pro něčí diplomku atd. V žádným rozhovoru jsem nebyla člověk, byla jsem trans člověk a popisovala cosi z dětství. Jasně. Zdá se to pochopitelný v rozhovoru o trans tématice. Trans člověk ale není dřív trans a až pak člověk.

Vzpomínám si na rozhovor s jednou holčinou, právě pro její školní práci. Po cca hodině a půl mého povídání jsme došly k tomu, že nejvíce zajímavá bude kategorie "dětství". Pořád jsem měla pocit, že přes všechny možný zajímavý informace, které můžu poskytnout se dostávám ve většině rozhovorů k pokusu o klasifikaci mojí identity – konkrétnost, medikální klasifikaci, nějakou stigmatizaci – nesnáším tyhle věci. :D No, přestože ta holčina byla fakt super, říkala, jako dost jiných slečen, jež píšou bakalářky a diplomky o trans lidech, že to celý "opře o tu Fifkovou", a tak je holt zajímají tyhle věci, jako je dětství.

Nejedná se vůbec jen o tyto typy rozhovorů. Jde mi asi i o to, že jsem si chvilku myslela, že svět je někde, kde prostě není. A taky velké množství lidí, kteří*které by podle mého měli*měly chápat určitý věci je prostě nechápali*y. Tohle moje "prozření" :D ke mně přišlo asi v období seriálu Most! Možná chvilku před. No, kdybych se identifikovala a sebe sama chápala jako binární trans ženu, asi by to bylo taky jednodušší - dávat rozhovory asi určitě jo.

Jsem "spešl", protože… 

Je pozoruhodný, že když člověk dělá takové rozhovory, každý, ale fakt každý (!) den vede s někým – ve škole, v hospodě, doma – s mámou/sestrou/kýmkoli, dlouhý debaty o queer identitách – začne mít pocit, že se pohybuje v prostoru, o kterým má právo mluvit skoro jen on*ona, a kterému má právo rozumět skoro jen on*ona (krom toho, že vám začne hrabat). Jakože, já nejsem nijak speciální, protože jsem nebinární trans osoba. Já jsem speciální ve strašně moc jiných věcech. :D Třeba v tom, že evidentně neumím rozpíct ani housky, bez toho, aby zčernaly, jak jsem před chvilkou zjistila. Že jsem neschopná vybrat si peníze z bankomatu a vždycky očekávám, že se všude platí kartou. Nebo, že si nasadím sluchátka a tančím ve svým pokoji a v euforii rozkopávám termostat. To je hodně spešl si myslim.

Nicméně jsou to pohledy cizích lidí na ulici, rozhovory o tom "kdy jsem to poprvé zjistila", aktivismus, sexuologická ordinace, antidepresiva a hormony, holení vousů a vrstvy make-upu every day, každodenní běžné rozhovory o trans věcech… pořád něco, co mě jednak, jak jsem zmiňovala dříve, „klasifikuje“ a vlastně uzavírá, anebo něco, co mi má dávat pocit, že jsem „jiná/speciální,“ než většina lidí. Jo. Jsem jiná než většina lidí, protože většina lidí se neidentifikuje jako nebinární trans femme osoba – ale moje jinakost tady vzniká jen na společenském předpokladu o tom „co je/bylo normální“ a co „ne tolik“. FUCK IT! Hořej mi housky a rozkopávám termostaty!

Nebavme se o lidech, kteří se identifikují podobně jako já, jako o někom „speciálním“, v důsledku jejich identity, ale právě třeba o pocitech, které tady popisuju. Ty jsou zajímavější, než s čím jsem si hrála jako malá. Protože na tom nikdy nebylo nic zajímavýho, nic neobvyklýho, nic „spešl“. A to, že to byli Pokémoni už musí taky vědět celý svět! ♥

PS: Popisuju tu svý rozpoložení z některých rozhovorů - většina jich byla ale určitě přínosná! Nechci k tomu přistupovat ani tak, že bych měla být ze sebe zklamaná, že toho v aktivismu tolik nezvládám. Nemůžu denně vysvětlovat lidem něco o transgender identitách. Nemůžu lidem vysvětlovat co je nebinarita, jaký je proces tranzice v ČR, nebo co s člověkem dělají nebo nedělají hormony. Jakože... já fakt neměla rok a půl v hlavě nic jinýho. A sama jsem zklouzávala k tomu vést konverzace tímhle směrem.

Až mi zase nějaká slečna napíše; Ahojky dělám diplomku s názvem "Uvězněni v nesprávném těle." A jestli bych nedala rozhovor… Tak už si ji jen nebloknu. Ale nahlásím její profil jako podezření na terorismus! Momentálně čekám až mě políbí můza s nápadem na další kérku. "Nejsem nikde uvězněná." by byla docela ultimátní zbraň. :D Mít to třeba na čele...

Mějte se krásně a nádherně a neuvězněně,

mňAU ♥