mňauko
Jsou tu Vánoce. ♥ Já se tu přežraná zase zamýšlím nad takovou zajímavou situací. Moje babička si mě celé svátky (u jídla a u stromečku) prohlížela. Usmívala se a koukala na mě se zaujetím. Když jsme se všichni loučily*i strašně silně mě obejmula a nashlas vydechla. Měla jsem z toho pozitivní pocit, cítila jsem určitou snahu podpořit mě. Nevím jak to vylíčit... Ale. Je tu jedno velký ALE.
"Přepni tu televizi prosimtě, zase se tam ty buzny předváděj na pochodu."
"Ta sousedka... Ona je nejspíš ta lesba, furt tam tahá nějaký ženský a pořádnej chlap nikde."
"Jak může bejt chlap jako těhotnej? To včera ukazovali v televizi. Ten svět se už zbláznil."
"To je nějakej trend, to elgébété? To za nás nebylo a teď to musim vidět všude."
Nejenom transfobie, homofobie a queerfobie obecně, ale i rasismus a další nenávist...
"Chápeš to? Ona chodí s cigánem a ještě o hlavu menším, než je ona. Správnej chlap má bejt vysokej."
"No hlavně ne ty muslimy a teroristy k nám, snad to pan prezident vyžene pryč."
"Tady udělali uplně novou omítku a nějaký cigáni to hned pomalovali a zničili celý."
Tohle je nenávist, kterou od nich celý život poslouchám. Tohle je přímo tvorba nenávisti. Je to přesně to ono konstruování moci. Babička a děda konstruují sebe na základě argumentu "JÁ JSEM TEN/TA NORMÁLNÍ" a vše ostatní, co není jako já, je přirozeně odpad. Já chápu, že jejich výchova, dospívání a celý život směřoval k tomu, aby tyto názory a postoje (asi) měli - nemůžu je úplně vinit.
Nedokážu si představit, že bych tyhle věty měla zapomenout a měla se chovat, jako bych je nikdy neslyšela. Právě proto, že jsem je slyšela, jsem se stala člověkem, kterým jsem dneska. Přemýšlím nad tím jestli si někdy oba dva uvědomujou co vlastně říkali a co těmi řečmi způsobili - teď zpětně. Děda občas něco takového pronese "ale to jsme nemohli vědět"... "ale tomu my jsme nerozuměli"... "ale my jsme nevěděli, že to může být i takhle".
Přemýšlím nad tím, proč moje máma tohle tak dlouho akceptovala. Proč byla tato jejich nenávist tolerovanou a přijímanou nenávistí?
S mámou mám dnes asi nejlepší vztah, jaký jsme kdy v životě měly. Probíráme spolu všechno možný - dokonce i to - jak se ona sama snažila ve svých dvou manželstvích napodobit perfektní vzor manželství, který viděla u babičky a dědy. Dnes už mámu chápu. Snažila se napodobit něco, co ji ale vlastně nečinilo šťastnou. Trochu mám pocit, že jsme s mámou takové přeživší tohoto perfektního rodinného vzoru, obě nás to hodně stálo, ale jsme tady! Moje máma se na jednu stranu snažila postojům babičky a dědy vzepřít - nesouhlasila s nimi. To celé dohromady, ještě s mým otcem, který se vždy zajímal o přírodu a vše se snažil vysvětlovat a chápat "biologicky" (entomolog!) vytvořilo chaos. Chaos naprosto nepochopitelný pro queer dítě vyrůstající v naoko "perfektní", ale ve skutečnosti silně patriarchální a normativní rodině.
Babička a děda... synonymum pro lásku... Perfektní vzor pro celý zbytek rodiny, který pořád zůstává "perfektním vzorem" pro určitou skupinu lidí. Zároveň však zdroj šířící a konstruující nenávist. Nenávist skrývající se za samotnou "láskou".
Vždycky mě to kousalo a trápilo, od malinka, proč je někdo odsuzován nebo odsuzována za to, koho miluje nebo nemiluje, kdo ho/jí/je přitahuje, kdo v koho/co/jak věří, kdo je z jaké země, kdo má jakou barvu pleti, jak vypadá čí tělo, kdo kolik váží a měří, kdo co jí či nejí, a kdo je nebo není dost muž či dost žena atd. Nikdy to přece nijak neubližovalo babičce a dědovi? Nic z toho. Všechna ta rozhodnutí patřila jiným lidem a ne jim. Já bych si jenom přála, aby je někdy trochu trklo, že osoba, jako já, která je vždycky poslouchala na slovo, vyrosla pod silným a přesným vzorem, jsem ta nejvíc queer bitch pod sluncem! Jsem jejich opakem, jsem opakem toho co říkali, a bojuji za to, co oni odsuzovali. Teď možná ví, co mě kdy mohlo trápit, ale už je pozdě, nemůžu jít zpátky v čase a vysvětlit tomu dítěti, co léta po nocích brečelo na záchodech a radši si šlo 10x za noc natočit vodu z vodovu, než aby muselo ležet v posteli a přemýšlet, že to není jeho vina. Že ti dospělý nemají pravdu.
Kéž by moje rodina mohla být příkladem k tomu, aby se jiní lidé zamyslely*i nad tím, že takhle - fakt ne!
MňAU lásky! A krásný svátky všem. ♥
"Ta sousedka... Ona je nejspíš ta lesba, furt tam tahá nějaký ženský a pořádnej chlap nikde."
"Jak může bejt chlap jako těhotnej? To včera ukazovali v televizi. Ten svět se už zbláznil."
"To je nějakej trend, to elgébété? To za nás nebylo a teď to musim vidět všude."
Nejenom transfobie, homofobie a queerfobie obecně, ale i rasismus a další nenávist...
"Chápeš to? Ona chodí s cigánem a ještě o hlavu menším, než je ona. Správnej chlap má bejt vysokej."
"No hlavně ne ty muslimy a teroristy k nám, snad to pan prezident vyžene pryč."
"Tady udělali uplně novou omítku a nějaký cigáni to hned pomalovali a zničili celý."
Tohle je nenávist, kterou od nich celý život poslouchám. Tohle je přímo tvorba nenávisti. Je to přesně to ono konstruování moci. Babička a děda konstruují sebe na základě argumentu "JÁ JSEM TEN/TA NORMÁLNÍ" a vše ostatní, co není jako já, je přirozeně odpad. Já chápu, že jejich výchova, dospívání a celý život směřoval k tomu, aby tyto názory a postoje (asi) měli - nemůžu je úplně vinit.
Nedokážu si představit, že bych tyhle věty měla zapomenout a měla se chovat, jako bych je nikdy neslyšela. Právě proto, že jsem je slyšela, jsem se stala člověkem, kterým jsem dneska. Přemýšlím nad tím jestli si někdy oba dva uvědomujou co vlastně říkali a co těmi řečmi způsobili - teď zpětně. Děda občas něco takového pronese "ale to jsme nemohli vědět"... "ale tomu my jsme nerozuměli"... "ale my jsme nevěděli, že to může být i takhle".
Přemýšlím nad tím, proč moje máma tohle tak dlouho akceptovala. Proč byla tato jejich nenávist tolerovanou a přijímanou nenávistí?
S mámou mám dnes asi nejlepší vztah, jaký jsme kdy v životě měly. Probíráme spolu všechno možný - dokonce i to - jak se ona sama snažila ve svých dvou manželstvích napodobit perfektní vzor manželství, který viděla u babičky a dědy. Dnes už mámu chápu. Snažila se napodobit něco, co ji ale vlastně nečinilo šťastnou. Trochu mám pocit, že jsme s mámou takové přeživší tohoto perfektního rodinného vzoru, obě nás to hodně stálo, ale jsme tady! Moje máma se na jednu stranu snažila postojům babičky a dědy vzepřít - nesouhlasila s nimi. To celé dohromady, ještě s mým otcem, který se vždy zajímal o přírodu a vše se snažil vysvětlovat a chápat "biologicky" (entomolog!) vytvořilo chaos. Chaos naprosto nepochopitelný pro queer dítě vyrůstající v naoko "perfektní", ale ve skutečnosti silně patriarchální a normativní rodině.
Babička a děda... synonymum pro lásku... Perfektní vzor pro celý zbytek rodiny, který pořád zůstává "perfektním vzorem" pro určitou skupinu lidí. Zároveň však zdroj šířící a konstruující nenávist. Nenávist skrývající se za samotnou "láskou".
Vždycky mě to kousalo a trápilo, od malinka, proč je někdo odsuzován nebo odsuzována za to, koho miluje nebo nemiluje, kdo ho/jí/je přitahuje, kdo v koho/co/jak věří, kdo je z jaké země, kdo má jakou barvu pleti, jak vypadá čí tělo, kdo kolik váží a měří, kdo co jí či nejí, a kdo je nebo není dost muž či dost žena atd. Nikdy to přece nijak neubližovalo babičce a dědovi? Nic z toho. Všechna ta rozhodnutí patřila jiným lidem a ne jim. Já bych si jenom přála, aby je někdy trochu trklo, že osoba, jako já, která je vždycky poslouchala na slovo, vyrosla pod silným a přesným vzorem, jsem ta nejvíc queer bitch pod sluncem! Jsem jejich opakem, jsem opakem toho co říkali, a bojuji za to, co oni odsuzovali. Teď možná ví, co mě kdy mohlo trápit, ale už je pozdě, nemůžu jít zpátky v čase a vysvětlit tomu dítěti, co léta po nocích brečelo na záchodech a radši si šlo 10x za noc natočit vodu z vodovu, než aby muselo ležet v posteli a přemýšlet, že to není jeho vina. Že ti dospělý nemají pravdu.
Kéž by moje rodina mohla být příkladem k tomu, aby se jiní lidé zamyslely*i nad tím, že takhle - fakt ne!
MňAU lásky! A krásný svátky všem. ♥
Komentáře
Okomentovat