mňAUko!
chci napsat pár vět a shrnout to, jak probíhalo natáčení Pološera pro ČT a přesně zaznamenat moment, který mi nepřišel v pohodě.
Dostali jsme kontakt na paní S., hlavní postava celý story, která měla pořad pod palcem a měla vybrat lidi, kteří v něm budou vystupovat. Paní S. měla velký zájem na tom, aby v pořadu byl někdo trans a jeho/její/jejich rodič. Moje máma je skvělá! Je to královna! A byla, jak jinak, než pro! Krom toho ji paní S. byla hodně sympa, což se po natáčení změnilo. Paní S. neměla od začátku moc šajn, co tak nějak v Trans*parentu řešíme a zdálo se, že ji především zajímají věci typu co mi na těle vemou, až na tu operaci půjdu apod. a neměla tušení, že pro změnu dokladů se u nás vyžaduje sterilizace. Jako, no nic, asi bych čekala, že člověk, který chce něco točit o trans lidech v roce 2018, bude aspoň tušit… Ale nevadí, popojedem.
Samotné natáčení rozhovorů probíhalo u mě doma. Mamku točili v kuchyni a mě v pokojíku. Otázky, byly „navádějící“. „A plakala jste, když vám to Ema řekla?“ Zeptala se paní S. mamky, která asi 2 minuty netušila, co odpovědět, protože chtěla mluvit o tom, co mě i jí sere teď, a ne o emočních bullshitech, které jsou maximálně tak zajímavé pro paní S. nebo „diváka“. Nějaká kritika médií nebo lékařského systému byla paní S. u prdele a zajímalo jí moje „nitro, psychika, emoce, dramata“.
Chtěla např. vědět, co si o mém vyoutování myslela má matka, každý člen a členka rodiny, ale také co si mysleli přátele a nepřátele. Fakt se divím se, že se nezeptala, co si o mojí tranzici mysleli holubi co nám serou na balkón. Jako je to k něčemu? Pořád oplácávat to samé, kdo si o nás co myslí, místo toho, abychom se někam pohnuli. Ale tohle všecko ještě dejme tomu! Problém přišel na závěr.
Měla jsem do kamery výslovně říct, že jsem se narodila ve špatném/mužském těle a jaké jméno bylo moje jméno před tranzicí. A jaké jméno mám teď a proč. To řeknu klidně vám. Můžeme probírat všechna jména, klidně celej kalendář, a vybírat, který jsem mohla mít a nemám apod. Do televize to neřeknu prostě z principu. Není to podstatný! Taky chtěli samozřejmě vidět fotky „z minulosti“ apod. Několikrát jsem jasně řekla, že tohle neřeknu, protože je to ptákovina, stejně jako ona slavná věta "narodila jsem se ve špatném těle", kterou chtěli, abych přímo řekla. Vysvětlili to tak, že „divák to lépe pochopí, když se mu přímo řekne, jako kdo jsem se narodila a jako kdo jsem teď". C´mon!
Moje tělo – můj boj – moje volba. Tečka.
A jako co divák nemá chápat? SERIOUSLY. Jsem v pořadu Pološero, v epizodě věnované trans tématice, to jako divák nedá, že je tam Ema, trans žena (nebinaritu vysvětlovat nehodlám, nechci způsobit půlce ČR mrtvici) mluvící o vyoutování, a divák jako nedá co? Jo jasně bude zmaten, a bude si říkat; „co kdo to proč bylo předtím jakto co se změnilo pomoc vypnu telku?“
Do pořadu mě nedali, Viktora ani netočili a byli*y tam nakonec lidé, kteří a které moc nekritizují lékařský systém jako já, spíše naopak pochvalují. Potom tam chybí pestrost a všechno vypadá jako před 50 lety… výbordelně, inkluzivní jak sviň! Hezky vidíme, jak debilně je spojován gender a pohlaví. Vidíme, jak se stereotypy, které v některých lidech jsou, reprodukují a přenášejí dál. Lidi z médií nejsou nestranní, naopak, mají jasnou představu na co se ptát a pořad tvoří podle svýho vlastního plánu a ne podle lidí, kterých se týká. Něco podobného dělá fůra českých sexuologů a sexuoložek, kteří a které přenášejí něco, co už v dnešní době není pravda, a nikdy pravda nebyla, do hlav lidí, kteří sedí v jejich ordinacích. Slogan Pološera je – život není černobílý. To je přesně základní bod problému, život není černobílý, tak ty pořady netočte, jako kdyby byl!
Naskle!
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatVážená redakce,
OdpovědětVymazatchtěl jsem zaslat zpětnou vazbu na pořad Pološero: Souboj těla s duší. Už z anotace k pořadu je patrné, že tvůrčí tým přejímá všeobecně zažitou představu o „transsexualitě“, kterou pak v daném díle jen potvrzuje. Místo toho aby místo předem dané stereotypní šablony vyšel z daných trans lidí a jejich hlasů a na základě toho vytvořil obrázek o transgender a nebinárních identitách. Vypadá to, že do pořadu byly vybrány jen ty příběhy, které dané šabloně odpovídají, nebo si tvůrčí tým nedal práci, nebo nerozpoznal skutečné spektrum neodpovídající binární a heteronormativní představě.
To, o čem mluvím, je, že pořad má evidentní osvětovou vizi ale tím, že jen reprodukuje medicínský diskurz, který se ve světě opouští, a vůbec ho neproblematizuje, jen podporuje patologizace a stigmatizaci trans lidí.
Chtěl bych vysvětlit, že na rozdíl od anotace v pořadu a tomu, jak je v něm „transsexualita“ představována, ve skutečnosti v současné době ani daný pojem v Mezinárodní klasifikaci nemocí nenajdete! Natož „transsexualismus“, jak je jedním ze sexuologů v pořadu zmíněno. V MKN se mluví výhradně o genderu s tím, že téma genderové identity bylo vyňato z duševních poruch a přeřazeno do oddílu pojednávajícím o sexuálním zdraví. Zde se mluví konkrétně o „genderovém nesouladu“:
https://icd.who.int/browse11/l-m/en#/http%3a%2f%2fid.who.int%2ficd%2fentity%2f411470068
S tím souvisí druhý zásadní nešvar, pojmout transgenderovou identitu jako poruchu, která se léčí operacemi těla. Zásadní je uvést do souladu genderovou identitu s „úředním pohlavím“ a jak bylo na samotný závěr pořadu alespoň zmíněno, i v ČR běží proces, aby sebeurčení nebylo podmíněno nucenými operacemi a zásadní podmínkou sterilizace, respektive kastrace (vyjmutí reprodukčních orgánů), která je kromě ČR již jen na Slovensku, nebo ve Švédsku. Dané pojetí podporuje představu, že trans člověk má prostě špatné tělo, které musí operativně upravit. Ignoruje fakt, že mnoho trans lidí takové pocity nesdílí a hlavně pak zpětně takovou dysforii podporuje, místo podpory sebeurčení nezávislé na anatomii.
Posledním bodem je podpora medicínského přístupu a nekritické pojetí celého procesu. Český systém nabízí pouze diagnostiku, navíc, ač ta by měla být závislá především na rozhovoru, trans lidé většinou musí projít zdlouhavým a neuctivým procesem závislým na dané odborné autoritě, protože standardní proces „vyšetření“ není. Já s trans lidmi pracuji, a tudíž mám přímou zkušenost s tím, že zatímco u mě mohou mluvit otevřeně, na lékařské autoritě jdou závislé, tak musí některé věci tajit, nebo přímo lhát, aby jim byla odsouhlasena potřebná péče. Další věcí je, že součástí mé terapeutické práce bohužel celkem běžně je zpracovávat až traumatické zážitky způsobené absolvováním některých „vyšetřeních“. Tedy daný sexuologický systém ve skutečnosti není schopný pracovat s genderem a genderovou identitou, ale pouze s pohlavím, což odráží i koncept pořadu. Nenabízí v současné době skutečně poradenství a terapii, ale diagnostiky ve smyslu posouzení jakési kvalifikace na „opačné pohlaví“, ideálně v zodpovídající heteronormativitě.
Chápu tedy záměr tvůrčího týmu daného pořadu, oceňuji, že v něm jsou dva muži a dvě ženy a to rozdílného věku, chápu snahu podpořit přijetí a porozumění. Ale odůvodněně se obávám, že pořad je medvědí službou skutečného respektu transgender a genderově nebinárních lidí, protože v zásadě ukotvuje aktuálně ve světě překonaný medicínský heteronormativní přístup a místo uznání sebeidentifikace a společenského přijetí podporuje většinovou představu o nutnosti operativních úpravách těla jako základu tranzice. A myslím si, upřímně, že si tvůrčí tým mohl dát větší práci a místo diskurzu založeném na nutnosti přizpůsobování se trans lidí „většinové společnosti“ a představě daného týmu měl vyjít z opačného způsobu a změnit svá vlastní přesvědčení o tom, jak to trans lidé „mají“ a jak kvůli své „poruše“ „trpí“. Tedy nenaplňovat svoje předem dané normativní představy, ale skutečně naslouchat trans lidem. Tenhle pořad je v tomto promarněnou příležitostí.
Skutečně je nejdůležitější uvést do souladu genderovou identitu a úřední pohlaví? Ne nejdůležitější je vyřešit genderovou dysforii a ta není dana úředním pohlavím, ale ze tělo neodpovídá a podle nej lidi posuzuju. Fascinuje me, ze lékaři toto nechápou a upnuli se pouze na řezání pohlavnich orgánů . A neřeši účinnost hormonální léčby která je pro vyřešení genderove dysforie důležitější. I aktivisté, ze se upnuli na řešení uredniho pohlaví.
VymazatPrimární je uznání, jednak okolím a jednak danou osobu. A to uznání by nemělo být podmíněno vzhledem, respektive tělem. To je smysl mého sdělení, kterým nechci popírat ani tělesnou dysforii, ani potřebu měnit tělo a být s ním v souladu. To je ale individuální. Věřím, že úřední/společenské uznání identity je zásadní, kdežto její popírání podporuje onu dysforii a snahu „kvalifikovat se“ pro dané „pohlaví“ pro okolí i sebe.
VymazatA to uznání bez souhlasu identity a tělesnych znaků ma fungovat jak? To maji všichni s genderovou dysforii nějak prokazovat vysvětlovat ostatním gender?
VymazatÚřední pohlaví by mělo být v souladu s genderovou identitou. A genderová identita by se měla určovat na základě sebeurčení. Úřední pohlaví by nemělo být podmíněnou jakýmikoli tělesnými znaky, protože ty identitu nepodmiňují. A genderovou identitu nelze „diagnostikovat“. Tedy aspoň ne jinak, než rozhovorem. Vždy to nakonec musí být daná osoba, která má jediná právo ne určení své identity. Může využít poradenství nebo terapii, ale nepodstupovat lékařskou diagnostiku, která není standardizovaná.
VymazatAle o úředním pohlavi nepíši vůbec nic. Uz dříve jsem upozornila, ze úřední pohlaví nijak neřeši genderovou dysforii, ktera je dána špatným vnímáním u lidí diky nesouhlasnym tělesným znakům k genderove identitě. Jak resit toto?
VymazatPtáte se, proč zdůrazňuji úřední pohlaví před tělesnou dysforií. Tak to vysvětluji. Úřední uznání potřebují všichni, zatímco tělesnou dysforii zažívá každý jinak. Nesouhlasné tělesné znaky k genderové identitě jsou relativní. Tím, jak jsem uvedl, nepopírám fyzickou dysforii. Jen že to je individuální, to co kdo zažívá jako nesouhlasné. Já důraz kladu na společenské a úřední uznání. Které nemá být podmíněnou ani zažívanou tělesnou dysforií ani nějakou somatickou terapií. Respektovat „genderový nesoulad“, jak je to uvedeno v MKN. A v rámci toho poskytovat poradenství, terapii a fyzickou terapii (kvalitní hormonální léčbu a chirurgické zákroky), kterou daný člověk potřebuje. V současné době je kladen důraz na to, že daný člověk musí prožívat fyzickou dysforii a podstoupit operace, aby vypadal „správně“ a jeho/její vzhled „souhlasil“ s pohlavím. Není diskutována jiná možnost. Z mé zkušenosti s trans* klienty klientkami je pro ně primární uznání okolím a dysforie je z velké části odvíjena právě od tohoto strachu, že budou misgenderováni/y. Proto svoje tělo zažívají jako nedostatečné. Ne proto, že by nebylo dost dobré samo o sobě. Proto by se měla měnit spíš společnost, než se jí přizpůsobovat a cítit se vždy ne dost dobře...
VymazatK uredni identitě tedy - kdybych mela na vyber mezi passingem a ponechanim muzskych dokladu a nebo nemit passing a zenske doklady, tak zvolím passing. Takze prosim nepouzivat manipulace ze vsichni potrebuji uredni změnu a je pro ne prioritou. Relativni tělesné znaky? Lide poznají pohlavi z obličeje celkem úspěšně během zlomku vteřiny . Uznani společenské ? To maji ti, co nemají v souladu tělesné znaky neustále lidem vysvetlivat gender ? Neni to šílený zasah do osobnosti člověka soukromi a pod.? Jak ma v tom jit společnost dopředu? Ma umet cist myšlenky a i přes fyzicky neodpovidajici telo mají poznat ženu? Nedokážu si to představit ..
VymazatJá nechci být ve zbytečném sporu. Jen jsem chtěl ten pohled rozšířit. Já to chápu, jen nechci, aby to byla jen snaha o passing, přizpůsobení se očekávání lidí a vize, že takto člověk dojde uznání a klidu. Jen jsem chtěl podpořit pohled, že to není cis svět, kolem kterého se vše točí a který má vše definovat. Včetně toho, jak mají muži a ženy vypadat. Jen jsem poukazoval na to, že ta dysforie je, což mi tohle potvrzuje, daná předjímaným očekáváním od okolí. Tak mi přijde smutné, aby to na tom skončilo – že se člověk přizpůsobuje, aby zapadl, protože takhle těžko může dostatečně stabilně dojít k sebepřijetí. Nabízel jsem utopii, kdyby okolí na vzhledu nezáleželo. Jedna věc je, že lidé pohlaví/gender „poznají“ během vteřinu, v tom máte pravdu, druhá věc je, že se mohou plést. Relativní myslím v tom smyslu, že holt někteří muži menstruují no. Když to jsou muži, proč o jejich anatomii mluvit jako o ženské? A proč svá těla jako ženská prožívat? Jen jsem nechtěl, aby tu hranici sebeurčení a tělesného prožívání určovalo okolí. Aby identita byla uznána bez toho.
VymazatAbychom se zbytečně nedohadovali, protože jistě nemusíme být ve sporu a nedorozumění. Já jsem komentoval daný pořad. Vy komentujete můj komentář. Hrozí, že se v tom zacyklíme. Jaký názor na pořad máte vy? V čem je to dobré, nebo byste to chtěla jinak? Reprezentuje dobře vaši zkušenost a obecně trans* tematiku? Je jeho sdělení takové, jaké byste chtěla? Přijde mi to konstruktivnější, než tyhle naše obecné filozofické debaty :)
VymazatS passingem k uznání a klidu člověk dojde. O tom jsou celkem dobre výzkumy, ze pak je četnost psychich problemu stejná jako u cislidi. Samozřejmě genderova dysforie se i tak podepíše na psychice a vice cim déle se řeší ... A dnešní sexuologove právě nenabízejí žádné řešení pro transgender ženy (někdy i kluků, ale u těch to pri nepusobeni hrt řeší vice, u žen úplně jedno) a to na celém světě...ten pohled ze vlastně tělesné znaky není nutné resit vyhovuje sexuologum. Pak nemusí dodržovat medicínské zásady a hledat zlepšení ... Definice mkn je dána ze je to genderovy nesoulad a ten je právě možný vyresit v dnešní společnosti pomoci tělesných znaků. Proto je zapotřebí, aby lékaři dodržovali medicínské zásady i řešili lekarsky výzkum. Dnesni lékařství je na takové úrovni,, aby to bez problémů vyřešilo. Nechápu proč se to stále v roce 2o18 neřeši . Dokument ta prezentace se mi nelibi a je to právě dáno i lidmi , co tam jsou. Systém jim dosti vyhovuje.
VymazatAle já nerozporuji passing. Ale spíš jak ho dosáhnout. Nerozporuji řešení tělesných znaků. Vždyť jednoznačně píši, aby byla dostupná kvalitní hormonální terapie, což v ČR není, ale to nechci rozebírat. Ale již jsem to vysvětlil a jen bychom se točili v kruhu. Snad jen dodat, že klidu dle studií trans* děti dojdou i ve chvíli, kdy je jejich identita uznána a mohou používat své jméno odpovídající jejich genderu. Můj dojem je, že se řeší jen dysforie a že je vnímána jako závislá jen na tělu. A že se pak neřeší to skutečné uznání včetně možnosti používat své jméno. Proto to zdůrazňuji. V ČR uznání identity jde až po tělesných změnách. Já vůbec nerozporuji tělesné změny, jen že uznání identity by se mělo odvíjet od sebeurčení. Ale že tenhle diskurz je v médiích minimálně zmíněn. Myslím, že se v zásadě shodneme, jak na dokumentu, tak na potřebách trans* lidí.
VymazatObsah tohoto článku je tak moc dobrý, že to tu musím okomentovat i já, oběť lékařských autorit, cítící beznaděj a nesmyslnost zkostnatělého systému házejícího sexualitu a gender do jednoho pytle, který tu je nastavený. Pořad jsem shlédl*a a dle reakcí "průměrného diváka" v podobě mých známých musím říct, že sděluje přesně to, aby si problematikou nedotčený divák udělal obrázek o trans* lidech přesně takový, jaký požaduje nastavený systém. To, že je to ve skutečnosti jinak nikoho nezajímá a vlastně ani nemá/nesmí zajímat. Je to od veřejnoprávní instituce sprosté. Diváku, shlédni to, udělej si přesně takový názor, jaký potřebujeme. Emo, dík za kritický článek a Jirko, dík za zveřejnění dopisu pro redakci televize. Je potřeba takové věci dělat dál a nepřestávat, jinak se nic nezmění.
OdpovědětVymazat